Recenze
Když se barokáři chopí Dvořáka"
Dita Kopáčová-Hradeckáwww.lidovky.cz
Soubor Musica Florea se z bezpečných barokních dálav přiblížil naší době. Dvojalbum, které Marek Štryncl se svým ansámblem vydal u Arty, předkládá hudbu Antonína Dvořáka v podobě, nad níž se české ucho odchované talichovským ideálem minimálně pozastaví...
celá recenze
"Dvořák - Symphonies No. 7 & 8 (Arta F101802)"
Mark ToddDvorak Society Newsletter (No 90, January 2010)
The Dvorak Society for Czech and Slovak Music
To say that I was pleasantly surprised by this issue would be an understatement. Not so long before I had heard another recent issue described as on original instruments, by a French group playing the News World Symphony. In that case any difference in timbre or style from what we are used to could not make up for a flat and uninspired performance. I cannot comment on the musicological questions involved, but I can say that these Musica Florea performances, beautifully recorded, gave me unmixed pleasure – some of the best new recordings and performances of these frequently recorded works that I have heard for many years. Occasional slight clumsiness resulting from use of older instruments is unimportant in this context. This group gives the impression of knowing and understanding the symphonic works, and with these instrumental timbres lines stand out clearly and tutti passages that even with the best recordings can become confused are clear. In the final climactic bars of Symphony No 7, where practically every other performance I’ve heard adds brass which so far as I know the composer never asked for or sanctioned to the sweeping second violin line (the seventy-four year old Talich and fifty year old Haitink performances being the only exceptions I can remember), this performance uses the original – and as a result we get a true natural climax, growing out of the instrumental argument in the movement, rather than a partly imposed one. In his note, the conductor doesn’t mention this specific point, but he does say he has used Talich’s recorded performance of the Seventh Symphony as a template – reasonably enough, as the young Talich would have himself have attended original performances. The lighter works are also exhilaratingly performed. In his notes, the conductor says that the fact that there are contemporary records condemning the use of Viennese lilt in waltzes must means that it regularly happened, and uses this as an argument for employing it all though. However, Prague was not Vienna even in the days of the Hapsburg empire, and these musicians have not had the years of experience that would enable them to achieve the unanimity and naturalness the Vienna Philharmonic in bending the rhythm – the result is self-conscious to me, and I would have preferred a rhythmically straight reading. Indeed the interpretations of the major works are notable precisely for the care and directness with which lines and phrases are shaped and tempi and structure are held – no gimmickry involved, just attention to the composer’s wishes. The presentation and notes and their translations are excellent. With such production values and such very competitive performances, I very much hope that these discs, distributed in Britain by Czech Music direct, receive the international press coverage they deserve. It would be a pity if the disappointing performance of the New World on another label, which has so far had more media attention, were to put buyers off the idea of original instrument performance when truly illuminating, even thrilling, results like this can be achieved by native performers.
"Braniborské koncerty a Musica Florea"
Helena Černáwww.rozhlas.cz
...
"Zkušený dirigent Marek Štryncl se nezalekl nahrávek světových ansámblů - Bachovu hudbu pojal co se týče volby temp i některých detailů opravdu osobitě, svěžím způsobem; v některých částech je možno obdivovat naprosto strhující virtuozitu."...
celá recenze
"ROVNOCENNÍ PARTNEŘI"
Dina ŠnejdarováHarmonie 4/2003
Soubor Musica Florea oslavil deset let svého trvání zajímavým cyklem, k němuž také přizval několik hostů. Na březnovém koncertě, který se uskutečnil ve Španělském sále, vystoupila spolu s tímto tělesem mezzosopranistka Magdalena Kožená.
Od začátku bylo znát, že se Musica Florea skládá z lidí, kteří hrají rádi, že se v publiku sešli lidé, kteří poslouchají tento soubor i barokní hudbu, a tak se z pódia do publika a naopak šířily tak pozitivní vlny, že celý večer nemohl dopadnout jinak než k naprosté spokojenosti všech. Vstupní Telemannova Ouvertura C dur "Vodní hudba", v níž se hráči mohou "vyřádit" co se barokní gestiky týče (popis antického božstva, vodních nymf, přílivu a odlivu nebo tančících námořníků), se navalila na posluchače jako mořský příboj v podobě afektů, barokních tanců a všeho, co je pro ně charakteristické s takovou intenzitou, že se nad tím místy až tajil dech. A tak vlastně celý večer pokračoval dál. Výběr z Händelova díla La Lucrezia i árie Kleopatry z opery Giulio Cesare byly v podání Magdaleny Kožené neodolatelné. Drama, vášen, zlobu a další emoce exponovala pěvkyně s obrovským zápalem a nepřehlédnutelným "sebe dávajícím" nasazením. Širokou škálu nálad vedla od plastických ploch, v nichž se mohl rozeznít její hlas zvláště v nižších polohách v celé své kráse, až do brilantně přednesených téměř ekvilibristických pasáží, navíc za vynikajícího a citlivého vedení bassa continua. Během večera také zazářila dvojice flétnistů Jana Semerádová a Marek Špelina v Telemannově Koncertu e moll pro zobcovou flétnu a traverso. Dílo, v němž se autor inspiroval lidovou hudbou, a jehož zvláště závěrečná věta je jaksepatří "zemitá", si hráči vysloveně užívali (především v rytmických nuancích). Jak se říká "podtrženo sečteno", na tomto večeru se sešli zcela vyrovnaní a sobě rovní hudební partneři. V případě Magdaleny Kožené o tom dnes snad již nepochybujeme, Musica Florea a její sólisté nás o tom stále víc a víc přesvědčují.
"Domspatzen glänzen mit "Messias""
Händel-Oratorium im Audimax / Ensemble "Musica Florea" als PartnerMittelbayerische Zeitung, 2. Juni 2003
Juan Martin Koch
Als die Regensburger Domspatzen vor drei Jahren die Tage Alter und Neuer Musik mit ei- nem Bach-Programm eröffneten, muss- te man sich um den Zustand des Chores, insbesondere die Knabenstimmen, ein wenig Sorgen machen. Im Vorfeld der diesjährigen Tage Alter Musik wurde nun mit Händels "Messias" eine Entwarnung gegeben, die überzeugender kaum hätte ausfallen können. Und Domkapellmeister Roland Büchner unterstrich erneut - und diesmal mit unbestreitbarem Erfolg - den Anspruch, sich mit seinem Chor einen Platz im Spitzenfeld der Originalklangbewegung sichern zu Wollen. Dabei schien dieser Anspruch zu nächst eher Hemmnis denn Ansporn zu sein. Ebenso wie die versierten Instrumentalisten des Prager Spezialensembles "Musica Florea" wirkte der Chor im ersten Teil mitunter noch unfrei, sosehr um korrekte, schlackenlose Phrasierung bemüht (etwa die strikt in Einzelnoten gedachten Auszierungen des "And he shall purify"), dass musikalischer Fluss und Klangentfaltung darunter litten. Die wie Damoklesschwerter herab hängenden Mikrophone (beide Konzerte im Audimax wurden für eine CD- Produktion mitgeschnitten) waren wohl auch nicht dazu angetan, eine lockere Musizierhaltung zu befördern. Dass aus der nichtsdestotrotz hoch konzentrierten, stilistisch untadeligen Aufführung mehr und mehr eine zupackende, mitreißende wurde, das erarbeitete der Chor sich in der dichten Folge von Sätzen zu Beginn des zweiten Teils. Die Zurücknahme am Ende des "All we like sheep" war so berü-ckend wie das "Surely he hath borne our griefs" kompromisslos gewesen war, und dieses Niveau hielten die dynamischen Abstufungen in "Lift up your heads" und die deklamatorische Präzision bei höchster Tempoanforderung in "Let us break their bonds asunder", bevor dieser Abschnitt in der wunderbaren Leichtigkeit eines mit Macht jubelnden "Halleluja"-Chores gipfelte.
Große BegeisterungVon kurzen Kontaktunterbrechungen zum Orchester abgesehen, war Büchner hier der passionierte Antrei ber, der Sänger und Instrumentalisten klar disponierend auf die Höhepunkte hinführte und zusammengehörige Nummern unter einen Spannungsbogen stellte. Während die Domspatzen bis auf kleinere Schwächephasen in den Bässen durchweg Herausragendes leisteten, waren bei den Solisten leichte Abstriche zu machen. Vor allem Yorck Felix Speer schien zwischen kräftigem Aussingen seines resonanzreichen Basses und vorsichtiger Detailarbeit nicht recht die Balance zu finden. Dennoch war es mehr der Stärke des Naturtrompeters denn der Schwäche Speers geschuldet, dass "The trumpet shall sound" mehr instrumentales denn vokales Ereignis war. Yosemeh Adjei ist ein Altus, der über eine bemerkenswert schöne und technisch sicher geführte hohe Lage verfügt, vor dem Wechsel ins tiefe Register verkleinert sich seine Stimme freilich etwas. Das "O thou that teilest good tidings" litt stärker darunter als das präzise charakterisierte "He was despised and rejected". Hervorragend das Duett mit Hubert Nettinger, der seinen zunächst etwas zurückhaltenden, im "Thou shalt break them" dann beeindruckend steigerungsfähigen Tenor ausdruckssicher kontrollierte. Ein Genuss schließlich die Sopranistin Katharine Fuge, bei aller Reinheit der Tonentfaltung nie blutarm deklamierend, sondern mit sichtlicher Begeisterung für Händels meisterhafte Vokalbehandlung jubilierend ("Rejoice greatly") und religiöse Zuversicht verkündend ("I know that my redeemer liveth"). Am Ende berechtigte Begeisterung, die sich zu stehenden Ovationen auswuchs.
"Ohrenschmeichler"
Münchner Merkur, 2. Juni 2003Markus Thiel
"Messias" mit den Regensburger Domspatzen Die Jahreszeit inklusive subtropischer Temperaturen mag ungewöhnlich sein: Händels Messias", der taugt meist nur zur wohligen Beschallung der Vorweihnachtszeit. Von daher brach die Aufführung eine Lanze für die Kirchenjahr-umspannende Bedeutung des Werks.
Und sie brachte die Begegnung mit einem Knabenchor, dessen Ohrenschmeichler-Sound begeisterte Zuhörer im fast ausverkauften Herkulessaal zweieinhalb Stunden lang verwöhnte. Roland Büchner, Domkapellmeister und damit Chef der Regensburger Domspatzen, baut auf einen exemplarischen Ensembleklang: samtig und bis in dichte Fugenverläufe transparent, leicht formbar und schmiegsam, dabei sogar in Extremlagen nie überreizt - ganz anders, ausgewogener also als die stählernen Muskelspiele der prominenten Konkurrenz, wie sie hier oft zu erleben sind. Büchner erwies sich als eloquenter Gestalter "obwohl manche Nummern eine Spur zu episodenhaft gerieten, dabei einzelne Passagen lediglich "abgehakt" wurden. Auch störten lange Pausen, die zwischen den Stücken klafften, wodurch der Aufführung Spannung entzogen wurde. Eine Angewohnheit, die sich legte: Im zweiten Teil überzeugten das Herausarbeiten und Gegenüberstellen verschiedener Phrasierungs-Charaktere, auch der tänzerische, natürliche Gestus. Emotionslieferant war vor allem die Musica Florea Prag, ein treffliches, enorm engagiertes Orchester mit authentischem "Werkzeug". Katharine Fuge dominierte dank ihres instrumental geführten Soprans und des stilsicheren Ausdrucks das Solistenquartett. Yorck Felix Speer, mit mächtigem, jedoch leicht manövrierbarem Bass gesegnet, betrieb Material-Understatement, blieb oft zu neutral. Ganz anders der emphatische Yosemeh Adjej, dessen Altus man in tieferen Regionen die Tenor-Vergangenheit anhörte. Souverän, uneitel, ein Ruhepol des Abends: Hubert Nettinger (Tenor). Großer Jubel " und ein dringlicher Wunsch: Bitte regelmäßigere Oratorien-Besuche von der Donau.
"Der Messias im Original"
München, 2. Juni 2003Hans Riehl
Lange bevor ich Händels Messias zum ersten Mal hörte, las ich als Kind davon, in Stefan Zweigs "Sternstunden der Menschheit". Ich denke daran im Herkulessaal der Residenz, wo die Regensburger Domspatzent den "Messiah" im englischen Original aufführen. Man kann dabei allerhand lernen: Yoke ist das Joch, meck heißt sanftmütig. Oder man kann nachdenken über die Frage, die der Bass in einer großen Arie formuliert "Warum rasen die Nationen so wütend miteinander?" Wir haben einen hoch motivierten, sehr frischen und bestens geschulten Knabenchor gehört und ein Kammerorchester(Musica Florea) aus Prag, das ersichtlich wegen seiner Qualität und nicht wegen der Kostengünstigkeit engagiert wurde. Dazu zwei gute Solisten. Yosemeh Adjei (Altus) und Hubert Nettinger (Tenor); und zwei hervorragende, den jungen Bass Yorck Felix Speer aus Kiel und die Sopranistin Katharine Fuge, die als echte Engländerin wie ein wahrer Engel sang.
Domkapellmeister Roland Büchner leitete die Aufführung: ein überaus bescheidener Mann, ein bisschen steif in den Hüften und mit einem eher kleinen Repertoire an Gesten und dirigentischen Handgriffen. Umso staunenswerter, dass dabei eine rundum gelungene, wunderbare Aufführung herauskam. Das Publikum im fast ausverkauften Saal bedankte sich mit minutenlangem und überaus herzlichem Beifall.
"POD PALMOU CTNOSTI"
Harmonie 9/2000Miroslav Srnka
Festival Europamusicale ukončilo po léta očekávané představení Zelenkova "oratoria" Sub ola pacis et palma virtutis. Na provedení 17. 7. ve Vladislavském sále se sešli naši nejlepší "barokní" instrumentalisté (Musica Florea) spolu se zahraničními kolegy (Musica Aeterna, Ensemble Philidor) a stejně tak nejlepší chlapecký sbor (Boni Pueri). Obtížné pěvecké party ze sólistů (Anna Hlavenková, Adam Zdunikowski, Markus Forster, Aleš Procházka) nejjistěji naplnili nejen nutnou technikou, ale i důvěryhodným afektem tenorista Jaroslav Březina a maďarská sopranistka Noemi Kiss. ... Pořadatelé a produkce odvedli velký kus práce. Současně vznikala nahrávka a televizní záznam. ... Diváci poznali, že jsme byli svědky zatím toho nejlepšího, co český barokní autentismus nabídl. Je to zásluha stále technicky i muzikantsky rostoucího Marka Štryncla, stále lepších instrumentalistů ... "Provedení Zelenkova díla navrátilo Praze kus její barokní minulosti ..."
"BAROKNÍ PODÍVANÁ VZALA DIVÁKŮM DECH"
Lidové noviny, 19. července 2000Dita Hradecká
Po téměř třech stoletích ožila ve Vladislavském sále Pražského hradu Zelenkova korunovační opera
Jedinečné scénické provedení tříaktové barokní opery Jana Dismase Zelenky z roku 1723 Sub olea pacis et palma virtutis přichystal na závěr své české části festival Europamusicale.
O důstojné vzkříšenosti díla nejvýznamnějšího barokního skladatele českého původu, které se nachází na pomezí melodramatu, opery a oratoria a oslavuje vladařské ctnosti, se postaral mohutný stopadesátičlenný mezinárodní ansámbl složený z orchestru, sboru, sólistů, herců, tanečníků a recitátora.
Na nebi i na zemi
Děj alegorického díla určeného korunovační slavnosti Karla VI. znázorňuje vítězství knížete Václava nad pohany, pozvání na říšský sněm a Václavovu korunovaci. Zatímco všechny zpívané části se odehrávají v nadzemské rovině a jejich aktéry jsou alegorické postavy Prozřetelnost, Moudrost, Zbožnost a podobně, herecké akce jsou zakotveny v lidském konání na zemi.
Nedílnou součástí bohatého spektáklu je tanec doprovázející orchestrální mezihry i árie: podle dobových pramenů choreografii sestavil francouzský režisér Marc Leclercq. Podobně i střídmá gestikulace pěvců se opírá o historické návody. S tím kontrastovaly civilní herecké dialogy díla původně latinského převedené do češtiny (recitace i árie zůstaly v originální verzi).
Původním záměrem každé barokní opery, tedy i Zelenkova díla, bylo oslnit nevídanou podívanou. Tohoto cíle se přidržela i současná režie Marka Leclercqa podtrhující výtvarnou stránku díla. Scéna se obešla téměř bez kulis, o to výraznější byly kostýmy. Jejich autorka Mária Fulková se inspirovala historickými oděvy, ale stvořila ryze originální a skvělou výpravu, jíž nechyběla nadsázka (zelenkavo-černá Podezíravost s dlouhatánskými prsty, bizarní klobouk ve tvaru věžě Týnského chrámu...).
Napjatou pozornost diváků udržovalo střídání jednotlivých vrstev - instrumentální, vokální, sólové a sborové, herecké akce a baletu. Zadní část jeviště byla přes skleněná okna různobarevně nasvěcována: v mystickém ztišení andělské árie vyvolávalo namodralé světlo iluzi nehmotného těla v hlubokém prostoru.
Zelenkova hudba počítá s dramatickým účinkem barokních afektů, koncertantních nástrojů i košaté polyfonie a pracuje s různými spektry orchestrálních barev (continuo změkčené varhanním pozitivem nebo loutnami). Tři spojené instrumentální soubory dobových nástrojů (Musica Florea, Musica Aeterna a Ensemble Philidor) a chlapecký sbor Boni Pueri s jistotou dirigoval teprve pětadvacetiletý Marek Štryncl. Jestliže v prologu dal vyniknout strhující hbytosti, v áriích a recitativech "dýchal" spolu s pěvci v jemných agogických poryvech.
Výkony všech protagonistů udržely diváky v očarování pro celé trvání tříhodinového opusu, který mohutný aplaus protáhl přes půlnoc.
"LEBENDIGKEIT UND FREUDE AM SPIEL"
Kölnische Rundschau, 23. August 2000Hanna Styrie
Schlachtengetümmel auf Schloss Augustusburg
KONZERT Prager "Musica Florea" spielt in Brühl
Bonner General-Anzeiger, 23. August 2000
"La battaglia" (Die Schlacht) ist der Titel eines Werks von Heinrich Ignaz Franz Biber (1664 - 1704), das vor lauter Kampfeseuphorie, wechselhafter Dynamik, schmerzhaft-dissonanten Schlägen ins Kontor und chromatisch absteigenden Seitenhieben nur so strotzt. Diese Programmmusik ist so minutiös ausformuliert, dass sie einer gewissen Ironie nicht entbehrt. Und wie das Schlachten nun mal so an sich haben, werden sie nicht selten unvorbereitet geschlagen. Im Programm der "Musica Florea" aus Prag beim 3. Festkonzert auf Schloss Augustusburg wurde sie kurzerhand zum Ersatz für Georg Muffatts ursprünglich geplante Suite I (d-Moll) und ließ so manchen Zuhören schmunzelnd aufhorchen.
Ob es sich um eine konkrete historische Schlachtenmusik handelt, wusste das tschechische Ensemble nicht. Fest steht, dass es mit einer freien, fast spielerischen Interpretationshaltung geradezu exemplarisch ans Werk ging. Das Temperament und die Frische, mit der die 13 jungen Musiker unter der Leitung des Cellisten Marek Stryncl ihr Brühler Programm gestalteten, war auch für die eröffnende Suite Nr. 5 von Johann Josef Fux und das Ricercare aus dem "Musikalischen Opfer" von Bach bezeichnend.
Letzteres geriet zu einem ausgewogenen, sich bis zur Sechsstimmigkeit aufbauenden Vortrag, nachdem die anfänglichen Intonationsprobleme überwunden waren - ein Tribut, den die Musiker ihren sensiblen Originalinstrumenten zollten. Mit ihnen produziert das 1992 gegründete Orchestr einen aus heutiger Hörgewohnheit intimer erscheinenden Klang mit Cembalo und Theorbe. Stryncl zeigte sich zudem als konzentrierter, dezent dirigierender Musiker und bestach durch unverbraucht-lebendige Gestaltungsfähigkeit.
CASTOR A POLLUX
Harmonie 8/1999Lucie Chvátilová
Palcové titulky v českých denících po 24. 6. 1999 oznamovaly: "Převratná událost! Přelomové představení v dějinách Národního divadla." Ne, nelekejte se a nehledejte ve starých novinách. Tak velký třesk v naší kultuře ani mezi novináři nenastal (někteří dokonce dávali svým chováním v divadle najevo, že je to ani v nejmenším nezajímá). Pouze se podařilo něco, co by bylo ještě před pár lety naprosto nemyslitelné: ve čtvrtek 24. června došlo ve Stavovském divadle k premiérovému uvedení barokní opery Jeana-Phillipa Rameaua Castor et Pollux. Ale pozor - nejednalo se o představení hostující, nýbrž o repertoárový kus opery Národního divadla, který, byť v několika blocích se značným časovým odstupem, je zařazen i do běžných abonentních řad naší první scény. Tento článek má být o tom, co tomuto představení předcházelo, o jeho "autenticitě" a působivosti, a především o kompromisech.
Jelikož znalci barokní opery česká hudební ani divadelní scéna zrovna nehýří, k přípravě představení byli po právu přizváni odborníci z Francie - země s bohatou barokní tradicí a institucionálním zázemím. Režijně operu ztvárnil domestikovaný Francouz narozený v Americe Eugene Green (a nutno přiznat, že skvěle), působivé kulisy, vyměňující se podle barokních zvyklostí na otevřené scéně, navrhl frankofonní Belgičan André Lebacq, autorem osvětlení byl Pierre Bouillon a choreografie dosti stěžejních baletních čísel se ujal Marc Leclercq. Autorkou kostýmů se stala v Ženevě žijící Angličanka Marina Harrington. Již tento autorský kolektiv zaručoval představení v ryze barokním duchu, nemodernizované, neprovedené jaké mnohde jinde jen "napůl". Jeho vpuštění na prkna Stavovského divadla svědčí o osvícenosti vedení Národního divadla, o jeho odvaze předložit běžnému návštěvníkovi jako abonomá něco tak "nového" a natolik netradičně provedeného. Muselo přistoupit na výraznou změnu dispozic jeviště i všech jeho mašinérií, nakonec si proti němu autoři představení vybojovali i osvětlení svíčkami, se kterým vedení Národního divadla u vědomí jeho "hořlavé" tradice souhlasilo s velkým sebezapřením. Nakonec zvítězil argument, že "přeci vády hořela hlavní budova, nikoli Stavovské", a měkké, velice podmanivé osvětlení svíčkami z přední rampy a z boků nenapodobitelně nádherně vykreslovalo prostornost a plastičnost scény, stejně jako každý záhyb na bohatě zdobených kostýmech.
Nesporně velkou zásluhu na prosazení Castora a Polluxe má jeho dirigent Tomáš Hála. Mladý nadšenec, hlavní reprezentant domovské scény na tomto představení, se však nakonec stal tím nejokatějším kompromisem celého večera. Jak známo, ještě celé osmnácté století neznalo dirigenta v dnešním slova smyslu, tedy řídícího ve stoje u dirigentského pultu s taktovkou v ruce. Už tedy sama jeho přitomnost vytvářela poněkud tvrdý kontrast s dokonalou barokní iluzí na jevišti. Orchestr, jenž řídil, není na "klasické" dirigenty vůbec zvyklý. V orchestřišti totiž rovněž převratně místo hudebníků Národního divadla seděla suverénní a skvělá Musica Florea, které není třeba ukazovat každý zdvih, artikulaci či ozdobu. Vypadalo to, že instrumentalisté hrají spíše po svém a dirigent ukazuje podle nich zpěvákům. Především sboristé totiž bohužel dirigentovu pevnou ruku potřebovali a v mnoha případech ani ta pro ně zřejmě nebyla dostatečně viditelná. Ať se Hála snažil sbevíc, malý sbor, byť prý pečlivě vybraný z operního sboru Národního divadla, pokulhával, jak rytmicky za orchestrem, tak úrovní za celým představením vůbec. Naproti tomu se zdálo, že sólisté by byli schopni přizpůsobit se tradičnímu baroknímu řízení od cembala nebo od violoncella. Důkazem toho byly skvělé recitativy secco, kdy dirigent vše ponechal na hráčích continua Markovi Štrynclovi (cello) a Václavu Luksovi (cembalo) a vše vycházelo "do puntíku" (za všechny jmenujme recitativ bratrů Castora a Polluxe v podsvětí ve IV. jednání). Tyto postřehy však nemají za cíl zcela znevážit postavení dirigenta v tomto představení - kdyby se totéž představení uskutečnilo se sborem a sólisty např. versailleské barokní opery, pak by jistě černého mužíčka s taktovkou třeba nebylo.
Čtyřem hlavním sólistům lze vytknout jen málo věcí. Představitel nešťastného Castora, polský tenorista Adam Zdunikowski, má pro tuto roli vhodný hlas, na cizince poměrně dobrou výslovnost francouzštiny, jeho jevištní projev však v poněkud prkenných barokních gestech za ostatními pokulhával. Jeho operní bratr Pollux, barytonista Roman Janál, naopak zvládl gestiku po relativně krátké době skvěle a jeho herecký projev byl vůbec strhující. Hlas měl v ansámblech možná místy příliš silný, avšak v případě válečníka omluvitelný. Jediným rušivým elementem jeho výkonu tedy zůstala dosti neohebná výslovnost francouzského textu. Jméno hostující francouzské zpěvačky Isabelle Poulenard je ve světě barokní opery pojmem. O své pověsti přesvědčovala pražské publikum od prvního do posledního okamžiku své přítomnosti na jevišti. Naprosto přirozený jevištní pohyb s obdivuhodně širokou škálou barokních gest, jimiž dokreslovala veškeré emoce, o kterých zpívala. Oproti ostatním možná trochu slabší hlas se jednak ke křehké postavě Télaire hodil a jednak, jak již řečeno, onen kontrast zavinily spíše hlasy zbytečně silnější. Překvapivě skvělá byla i Lívia Ághová, která strhla ztvárněním své kratší, ale neméně náročné role Phébé. Na výbornou zvládla gestiku i barokní pěvecký styl, i ona však mohla být v ansámblech dynamicky umírněnější. Z ostatních sólistů si zaslouží vyzdvihnout ještě vynikající sopranistka Pavla Vykopalová, která svěle uvedla operu v prologu rolí Minervy a také její Družka Hébé a podsvětní Stín vždy zazářily. V duetech ve druhém a čtvrtém jednání jí výborně sekundovala Hana Jonášová.
Ještě jednou vystřihuji poklonu všem zasadivším se o česko-francouzské provedení Rameuovy opery na prknech Stavovského divadla. I přes všechny odstranitelné nedostatky, které provázejí premiéry kdekoli na světě po věky věků, ale i navzdory těm trvalým (především sbor a jeho pěvecká i gestikulační prkennost) byla premiéra Castora a Polluxe nevšedním zážitkem a dalším krůčkem vpřed - tedy vlastně vzad ke skvostům hudební historie, jež stojí za to objevovat.
"České nahrávky získaly v Cannes světová uznání"
hraLidové noviny 22.01.2003
Prestižní ocenění Cannes Classical Award získaly na mezinárodním veletrhu hudebního průmyslu MIDEM obě nominované české nahrávky. Ceny byly předány v pondělí večer.
CANNES/PRAHA - Symfonické variace Antonína Dvořáka v provedení České filharmonie pod vedením Charlese Mackerrase a opera J. D. Zelenky Sub olea pacis pod taktovkou Marka Štryncla, které vydal Supraphon, se od pondělka mohou chlubit cenou, jež patří v oblasti klasické hudby mezi nejuznávanější. Cannes Classical Award udílí každoročně na největším veletrhu hudebního průmyslu MIDEM kritikové renomovaných hudebních časopisů z Francie, Německa, Španělska, Belgie, Itálie, Maďarska a USA v devatenácti hlavních kategoriích. Jako nejlepší nahrávka sborového díla 17. - 18. století uspěl Štrynclův ansámbl Musica Florea spolu se soubory Musica Aeterna, Ensemble Philidor, sborem Boni Pueri a sólisty. Znovuvzkříšené Zelenkovo dílo Sub olea pacis se dočkalo v Praze i scénického provedení...
Pavel Josef Vejvanovský
Vesperae Sancti Venceslai
Dina Šnejdarová
Harmonie 7/2002
Protagonistům této nahrávky se podařilo zabít ne dvě, ale hned tři mouchy jednou ranou. Snímek je světovou premiérou, představuje významnou osobnost českého hudebního života 17. století, dává nahlédnout do dobové liturgické provozovací praxe. Z toho pochopitelně vyplývá, že se za necelou hodinou hudby skrývá obrovské množství práve, studia, zkoukání, hledání a nacházení. A to je dobře, protože ve spojení s neméně pilnými interprety mohla vzniknout deska, na kterou mohou být její tvůrci patřičně hrdí. Oné „neviditelné“ aktivity se chopil Michael Pospíšil,zasvěcený komentář sepsal Tomáš Slavický a latinské texty přeložil do češtiny Vladimír Čadský.
Z díla Pavla Josefa Vejvanovského, kapelníka, skladatele a trubače, byly pro nahrávku vybrány skladby, které by případně mohly tvořit nešpory ke svátku sv. Václava – nejde tedy přímo o původní autorovu sestavu – a díky tomu se zde objevuje v logickém propojení gregoriánský chorál (v antifonách a hymnu), vícehlas (v žalmech) a instrumentální části (po příslušném žalmu namísto návratu antifony). Ve sborových částech excelují Boni Pueri s pečlivě vypracovanou artikulací, výslovností, i akcenty. Čisté a průzračné hlasy dodávají žalmům lesk a prosvětlení, spolu s instrumentalisty je náležitě „rozdýchávají“. Sólové party vyznívají barevně a zajímavě ve všech hlasových kombinacích, i zde je nepřeslechnutelná detailní práce s textem: někde jsou – evidentně ne náhodou – zvýrazněny určité souhoásky, slabiky nebo slova. Kompaktní celek dotváří soubor Musica Florea, který jako „jeden muž“ zkušeně promlouvá svými ne-vokálními prostředky. Zvláštní pozornost pochopitelně upoutávají dechové nástroje, především v první sonátě (Sonata Vespertina) skvěle vyhrávají nelehké úseky a stejně kvalitně reagují smyčce v echo-odpovědích.
Malinkatou výhradu bych měly jen k antifoně před Magnificat, která ve snaze o zřetelnou deklamaci vyzněla zbytečně zatěžkaně, o něco větší k nepatrnému leš slyšitelnému intonačnímu znejistění Micheala Pospíšila v závěrečné modlitbě (...ab instantibus malis), které bychom při živém provedení sotva postřehli, na desce ovšem mohlo a mělo být technicky vyřešeno (výtka se samozřejmě týká zvukového režiséra). Nicméně i přesto se snímek vydařil, interpreti společně vytvořili celek, který oslovuje, oživuje, zkrátka je skrz naskrz pozitivní (upřímně řečeno, takové nešpory bych si dala líbit i v současné liturgické praxi...).
J. C. F. Fischer
Missa Inventionis Sanctae Crucis
Concertus de Sancta Cruce
O Crux Venerabilis
Offertorium de Dedicatione Templi
Luboš Stehlík
Harmonie 12/2001
Marek Štryncl v bookletu tvrdí, že Johann Caspar Ferdinand Fischer (1656-1746) je skladatelem s velkou budoucností. Po poslechu desky mu jistě dáte za pravdu. Díky autorům spartací a realizací Emiliánu Trodlovi a Tomaši Slavickému, kteří objevili jeho skladby v archivu Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, a nadšenému interpretačnímu týmu budou moci zájemci z řady zemí posoudit melodickou krásu a kompoziční zručnost polozapomenutého „českého“ mistra. Supraphon se dal přesvědčit, aby světové premiéry Fischerových děl vydal, a dobře učinil.
Myslím, že je to přesně ten typ hudby, který by mohl ve světě slavit úspěchy. Marek Štryncl vsadil na podobný tým hráčů a zpěváků jako u Zelenky (Sub olea pacis – Supraphon). Výsledek je ještě lepší, neboť jestliže u Zelenky jsem měl drobné výhrady k sólovým zpěvákům, zde zpívají po vokální i technické stránce slyšitelně lépe. A tak rozpačitost zůstala pouze nad kontratenoristou Forsterem, jehož hlas rozhodně nepatří k těm, které by posluchače dojímaly. Orchestr Musica Florea byl opět dirigentem výborně připraven a u nás bezkonkurenční výkon podal i hradecký chlapecký sbor Boni Pueri. Škoda, že v dobře připraveném bookletu nezbylo místo na český překlad latinských textů.
Skladby Johanna Caspara Ferdinanda Fischera
Klasická hudba
Objev z archivu
Věra Drápelová
MF Dnes 12/2001
Známý český soubor dobových nástrojů Musica Florea přichází se světovou premiérou nahrávky skladeb, které kdysi zněly v kostele sv. Františka u Karlova mostu. Tam bylo centrum Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, jenž po sobě zanechal bohatý hudební archiv. V něm se nalézají i opusy dnes málo známého barokního autora J. C. F. Fischera (1656-1746). Rodák z Čech působil i v Německu, pro křižovníky komponoval řemeslně vyzrálou hudbu, jejímž středobodem je pokora před sv. Křížem.
Dirigent Štryncl vede ansámbl k pietnímu provedení dle autentických požadavků. Velmi dobrý je výkon chlapeckého sboru. Sólisté zpívají vesměs malými a rovnými hlasy; možná proto působí snímek trochu syrově a tvrdě. Ale třeba to byl záměr.
Jan Dismas Zelenka
Sub olea pacis et palma virtutis
Luboš Stehlík
Harmonie 8/2001
V létě loňského roku byla ve Vladislavském sále Pražského hradu v rámci mezinárodního festivalu Europamusicale provedena s velkým úspěchem novodobá premiéra alegorické hry Jana Dismase Zelenky Sub olea pacis et palma virtutis conspicua orbi regia Bohemiae Corona (Melodrama de Sancto Wenceslao), ZWV 175. Supraphon pohotově uskutečnil krátce poté nahrávku, která vyšla téměř přesně po roce od provedení. V první řadě je třeba zdůraznit, že monumentální provedení by se nemohlo uskutečnit bez vize a nadšení uměleckého vedoucí orchestru Musica Florea Marka Štryncla a entusiasmu všech účinkujících včetně taneční skupiny, kterou si bohužel k nahrávce musíte pouze domyslet. Hlavní význam projektu Supraphonu je právě v názvu „world premiere recording“, v tom, že světu je nabídnut jeden z nejvýznamnějších vokálně-instrumentálních Zelenkových opusů v kritické edici, v tzv. autentickém pojetí.
Co napsat k interpretaci? Občas zaregistruji názor výkonných umělců, že je třeba mít při reflexi výkonů dvě měřítka – české a světové. Při tom prvním by nahrávka po zásluze dobyla tip HARMONIE, hodnocení v záhlaví recenze odpovídá druhému měřítku! Světové měřítko musím použít už proto, že vydavatel jistě zamíří s nahrávkou na zahraniční trhy, kde vstoupí do neúprosné interpretační soutěže. Nahrávka má jako stůl čtyři opory – spojené orchestry (Musica Florea, Musica Aeterna, dechový soubor Ensemble Philidor, dětský sbor Boni Pueri a dirigenta Marka Štryncla. Všichni se zhostili svých úkolů nadstandardním způsobem. Sólisté jsou výkonnostně v podstatě vyrovnaní a jistě ze sebe vydali vše co mohli, do světové pěvecké špičky však přece jen kus cesty schází. Možná však, že na vině je i režisér Petr Řezníček, že vybral střihy, ve kterých nelze přeslechnout jemné problémy se souhrou, s jistou rychlostí běhů, jednolitostí rezonance, nosností a krásou tónu… Možná syrovost a „antibelcantovost“ zpěvu souzní s představou autenticity Marka Štryncla, ve světě se však barokní hudba ve vrcholném pojetí zpívá trochu jinak. Ostatně z nahrávky jsem měl pocit, jako by byla až příliš „live“. Mohl bych detailně psát o jednotlivých sólistech, myslím však, že to není nutné. Snad jsou si všichni vědomi svých achillových pat. Úroveň orchestru Musica Florea má obdivuhodně vzestupnou křivku, nicméně do absolutní špičky anglických, holandských, francouzských a německých souborů musí ještě dozrát. V jejím případě jsem však optimistou.
Jan Dismas Zelenka
Sub olea pacis et palma virtutis, ZWV 175
International Record Review 1/2002
Simon Heighes
Jan Dismas Zelenka had a frustrating career, and certainly in his later years his talent were increasingly undervalued. But one of the undoubted high points of his life was his visit to Prague in the early 1720s, culminating in the celebration of the coronation of Charles VI as King of Bohemia. The Jesuits of Prague went to great lenghts to entertain the royal couple, putting on an elabprate play which honoured the Czech king with an all-Czech cast and music by a Czech composer – Zelenka. Some 150 performers – actors, dancers, instrumentalist and singers – tok part in the original production in September 1723, which by all accounts was the biggest public success of Zelenka's career.
The Melodrama de Sancto Wenceslao (Sub olea pacis et palma virtutis) may begin with an altercation between Prince Wenceslas and the Prince of Kourim, but there's no real plot as such. Rather, through the mouths of various allegorical characters, the rights of the Hapsburgs to the Czech crown are reinforced and religious devoutness and fortitude praised. Although the Prologue was a mostly musical affair, the three acts of the play were largely spoken with music reserved for the climaxes. This recording omits the dialogue but for the first time brings us Zelenka's music complete. And marvellous it is to hear it. The ceremonial angle is covered by several large-scale choruses with trumpets and drums; the rest fo the score alternates recitatives, arias and duets, accompanied by an arry of obbligato instruments, including a solo chalumeau.
Marek Stryncl is an experienced Zelenka conductor, presiding here over four separate ensembles which joined forces for the revival of the Melodrama de Sancto Wenceslao in July 2000. They cohore from the outset. The Overture, which sounds so unpromising in Jürgen Sonnentheil's recent recording (CPO), responds nicely to Stryncl's extrovert baton. The instrumental playing throughout is never less than sympathetic, though it occasionally lacks the last degree of refinement. The choruses are most effective, thanks to the pleasingly throaty contributions of the Czech boys‘ choir. That said, the main weakness of the recording is its soloists.
Back in 1723 the Jesuit authorities selected singers form among native Czechs who were past or present students of Jesuit schools. Something of the same strategy, at least as far as nationality goes, has been repeated here. The tenors Jaroslav Březina and Anna Hlavenková mostly vindicate the policy, but the young bass Aleš Procházka really hasn't got the weight to do justice to the magisterial aria „Exurgia Providentia“ – undoubtedly one of the highlights of the score. On the other hand, the Hungarian soprano Noémi Kiss sings with an assured and unaffected simplicity which suits her music very well. A mixed bag then, but this first opportunity to hear Zelenka's long-forgotten music is one well worth taking.
Jan Dismas Zelenka
Sub olea pacis et palma virtutis
Jan Smaczny
BBC Music 11/2001
| Performance | * * * |
| Sound | * * * * |
This magnificent score by Zelenka, Bach's greatest Czech comntemporary, was written to accompany Prague's coronation celebrations of 1723. A clangorous overture, affirmative choruses and expressive, contrapuntally rich arias make it a feast, especially in this energetic, idiomatic, if occasionally rough, performance.
Jan Dismas Zelenka
Sub olea pacis et palma virtutis
Nalen Anthoni
Gramophone, November 2001
A musical feast intended for a repressive emperor transcends its time and subject.
From obsequiousness comes greatness. Coupled to an allegorical play, designed to laud not only a Habsburg emperor (Charles VI) at his coronation in Prague in 1723 but also his predecessors who had controlled the Czech lands since 1526, is Italianate music of vigour, grandeur and tenderness. It simply needs to be experienced. That we are now able to do so is due to Vratislav Bělský, whose reconstruction of the work Supraphon published in 1987.
Impossible to describe everything (Bělský's preface covers over 18 pages in the English translation) but briefly, Sub olea pacis is one of only four Latin plays with music, out of hundreds, to survive complete and is the only one which identifies the composer; Zelenka seems to have written most of major inconsistencies between a copy of the music in Prague and the manuscript in Dresden; the libretto mentions the presence of dancers but the score contains no dance interludes, so what they did or what they represented is unknown.
It is unlikely that they were of Czech origin. Habsburg policy of the day was to „Germanise“ the country; and the Jesuits, responsible for the texts and staging, obeyed the rules while exalting a dynasty that had installed them in 1556 to lead the Counter Reformation in Bohemia. Sensibly, the play itself has been omitted in this recording. Speech contained in 16 scenas would have been tedious on CD, particularly, as Bělský says, „the music really is not very integrated into the play itself“. A lot of music was inserted into the script under titles like „Parergon comicom“, „Parergon intermedium“ and „Appertinens musicum“, each of which could cover several musical numbers.
Zelenka's contribution is operatic and, after a three-part Overture, matches the drama with a prologue, three acts and epilogue. There are recitatives and choruses; and arias, many of which have repetition because they are in either da capo or dal segno form. Trumpets and timpani are included yet, intriguingly, not horns. The continuo group is thought to have been harpsichord, cello and Zelenka's own instrument, the violone, with portable organ (Štryncl also introduces a theorbo) in some places. But of the 36 numbers, 33 have no dynamic indications while only 14 specify speed. Nevertheless Bělský believes that „from the character of the music, it is clear that we are dealing almost entirely with a work in fast, allegro tempo.“ His conjectural restoration of the missing markings is added to the score in square brackets.
Let's now dispense with an irritating technical flaw. First and second violins are placed on either side of the podium (as they should be) but the firsts aren't always stable. They tend to move within their own area but, worse, sometimes merge with the seconds on the right. Otherwise the recording is very good: spacious with no gimmicky close-ups to give the period instruments a bad sound and the solo singers an artificial presence.
One thing is certain; Zelenka often taxes the singers. For instance, in No 28 (marked Andante by the composer), the soprano has to hold a single syllable in slow-moving semiquavers over five bars and later, another syllable over six. Hlavenková rides the difficulties with aplomb, but her artistic and technical accomplishments, and those of the other singers, all of whom are of similar probity, might not have been shown to such advantage without such a considerate conductor. Throughout the performance, Štryncl's pacing of the music and balancing of dynamics show concern not only for his colleagues but also for making sense of the words themselves. His ability to float a flexible rhythm is keen, though, occasionlly, he veers towards rigidity. The other side of this sensitivity, however, is a reticence that underplays the full splendour of some ceremonial numbers. Brass and drums are a tad subdued.
It's a small point, given such richness of content. Look out, too, for those remarkable arias that pit solo instruments against singers, particularly No 22 where a chalemeau (precursor of the clarinet, here played by Christian Leitherer) duets with a soprano. It is also a piece where the dal segno is exclusively instrumental and Leitherer resourcefully embellishes his line in the reiterated section.
So there you have it, a magnificent work. And Zelenka, anticipating Haydn, signed off with the words „Laus Deo“. Most appropriate – which is another way of saying that this set is a significant addition to the recorded repertoire. Do listen and delight in what it has to offer.
"ERLESEN, PRÄZIS, SCHWUNGVOLL"
Kölner Stadt-Anzeiger, 23. August 2000
Schlosskonzert
Claudia Valder-Knechthes
Als er 1992 in Prag das Ensemble "Musica Florea" gründete, war der Cellist Marek Stryncl 18 Jahre alt. Inzwischen kann der junge Orchesterleiter auf internationale Erfolge seines Ensemble für Alte Musik verweisen: Schallplattenpreise, Festspielteilnahmen, Gastspiele in aller Welt. Nun führte ein Auftritt in Rahmen der Festwoche auf Schloss Augustusburg die Truppe nad Brühl, wobei das Konzert erfreulich gut besucht war.
Elf Streicher sowie Cembalo und Theorbe als Continuo-Instrumente worden vom ersten Cello-Pult aus zu präzisem, wohlabgewogenen Musizieren geführt...
"MUSIKBLÜTE AUS PRAG"
Salzburger Nachrichten, 22. Jänner 2000Morgen, Sonntag, ist das Finale der Wiener "Resonanzen".
mo
Mit dabei sein wird auch ein Ensemble aus Prag (Konzerthaus, 11 Uhr), das in letzter Zeit unter den Freunden der alten Musik immer mehr Aufmerksamkeit auch sich gezogen und im Konzertleben stetig mehr Präsenz gezeigt hat: Musica Florea. 1992 wurde es wom Cellisten und Cembalisten Marek Stryncl gegründet. Im vergangenen Jahr ist die erste CD - Bach-Arien mit Magdalena Kozena - bei DG erschienen. Bei dem Prager Label Matous (Vertrieb Lange, Wien) hat "Musica Florea" zwei Cds mit Musik von Büber und Schmelzer herausgebracht, die sehr genau den musikantischen, hochdisziplinierten Stil des Ensembles illustrieren.
ZELENKA Sub olea pacis et palma virtutis, ZWV175
Brian RobinsMagazine Fanfare (published in the US) No. 2 – November/December
Notwithstanding Marek Štryncl's defense of the philosophical ethos lying behind Sub olea, listeners to this recording of Zelenka's contribution are likely to have problems in gaining any real understanding of what the work is about. It would have been some help had Supraphon provided a synopsis of the play. Certain references even seem unintentionally ironic. In the final aria of the Prologue, for instance, Divine Providence refers to the “Noble House of Austria”, being “progeny of the blood of Wenceslas”, a curious assertion given that permanent Habsburgs rights to the Bohemian throne had been forced on the unwilling Bohemian estates by Ferdinand II (himself rather obscurely referred to later in the work) no more that exactly a century before the coronation of Charles VI. No matter, no doubt the pious and ceremony-loving Charles loved the whole farrago, while we can at least enjoy Zelenka's music, much of which is not only of exciting brilliance, but also of high quality.
In addition to the Prologue, there are three acts and an epilogue, both the latter and the final act consisting of a licenza in praise of the attendant royalty, and which brings the work to a suitably festive and ceremonial close. The chorus is used sparingly, being with only a couple of exceptions restricted to the opening and closing of the work. The former is a militaristic piece set to a bloodthirsty text from Exodus. Decked out with trumpet and drum fanfares, it also displays Zelenka's skill as a contrapuntist, while the chorus which rounds the work off is also fugal and predictably has brilliant parts for trumpets and timpani. Otherwise, we have a succession of recitatives and arias, most of them demanding pieces in da capo form that are also, not surprisingly with this composer, full of imaginative and colorful touches of orchestration.
The best music is to be found in Acts I and II, with the undoubted “hit number” being the Angel's “Ave, Deus, ave” (No.22; Act 2), coincidentally the longest aria in the work. Over light string chords, a solo chalumeau announces a wonderful cantabile melody, before being joined by the soprano, who later duets with this loveliest of instruments to exquisite effect. Both playing and singing (Hlavenková) match the beauty of the music. Hlavenková is also charming in the long aria given to Divine Providence that concludes Act II (No. 28), spinning out the long lyrical lines very prettily. Her fellow soprano Noémi Kiss also makes a positive impression, particularly in Eucharistic Zeal's tender “En! Pietas adamis” (Lo, diamond of devotion) (Prologue; No. 5). Brezina is markedly the superior of the two tenor soloists, effectively encompassing the dramatic contrast between A and B sections in the Italianate “Veni, Auster lux perennis” (Act II, No.24). The remaining soloists are more variable, countertenor Forster (Devotion) experiencing problems with some of the most bravura writing in the work, Procházka a strong bass, but not too reliable as to intonation. Štryncl's direction of his large orchestra is excellent. If some of the playing lacks the technical finesse one expects from west European period instrument ensembles, the sheer commitment and musicality provide more than adequate compensation.
I think the curious genre into which Sub olea falls will prevent it from becoming one of Zelenka's more essential works (at least outside Czechoslovakia), but there is more than enough here to remind us that the composer was indeed both highly original and one of the most “lavishly gifted composers of his generation”. For that reason alone Zelenka enthusiasts will certainly wish to add this generally excellent performance to their collection.
Josef Leopold Dukát - Cithara nova
Luboš StehlíkHarmonie 8/2000
Poprvé nahraná sbírka duchovních kantát Cithara nova Josefa Leopolda Dukáta (1684 – 1717), která jen zázrakem přečkala komunistickou „evakuaci“ kláštera v Želivi v roce 1950, je dokladem nejen vysoké kompoziční úrovně zatím málo známého skladatele, ale i vyspělosti hudebního provozu v českých klášterech na počátku 18. století. Jedná se o pozoruhodně poutavou a pestrou hudbu, bohatou na hudební afekty. V námětech kantát naleznete různé motivy – od v baroku hojně využívaného motivu marnosti až po oslavu Kristova vzkříšení. Zasvěceně napsaný text od Tomáše Slavického naznačuje, že autorem textů by mohl být sám všestranně vzdělaný skladatel.
Nahrávka má dvě obrovská pozitiva. Záslužné je, že ve skvělého kapelníka vyrostlý Marek Štryncl se postavil celou vahou své autority za znovuobjevení tohoto skladatele. Dalším příjemným zjištěním je stoupající interpretační úroveň souboru Musica Florea. Problematickou částí nahrávky jsou zpěváci. Nezpívají špatně, všechny tři hlasy jsou příjemné, nicméně stále ještě za evropskou konkurencí slyšitelně zaostávají. Doufám, že se s ní chtějí srovnat. Jestliže text i hudba jsou plny emocí, ve zpěvu jsem je neslyšel.
DUKAT: Cithara nova
CrawfordAmerican Record Guide January/February 2001
This selection of seven cantatas from a collection of 12 called Cithara nova bears a fascinating tale. Besides the cantatas, only two compositions by Czech composer Josef Leopold Dukat (1684 – 1717) survive. Dukat was a graduate of the Jesuit college in Olomouc; he then became organist and choirmaster at the monstery of Zeliv. Little is known about Dukat and nothing, apparently, about the circumstances of his early death. His cantatas were never published, surviving in part books in the library in Zeliv. In 1916, Czech music historian Emilian Trolda discovered the collection while documenting the holdings of the library's archives. Trolda made a score of all 12 cantatas to call attention to their musical importance. The linner notes are a bit vague here, but it seems that Trolda's score was also left at the monastery. When the Communists took over in Czechoslovakia, all monasteries were evacuated in 1950. The Zeliv monastery, because of its extreme seclusion, was used as a detention camp, with thousands of priests and friars passing through there. Official sources of the Communist regime proclaimed that Dukat's Cithara nova, in both the original version and Trolda's score, had disappeared „during the evacuation of the monastery“. But years later, Trolda's score turned up in the collections of the Museum of Czech Music in Prague, and here they are recorded for the first time.
This music is obviously in a high baroque style, but it has a pleasing vitality that is typical for Czech music. It is fresh and intimate, scored for an organ, two violins, and voice. In the words, intense Christian devotion is combined with an artful knowledge of mythology; for example, one aria begins, „Here Cupid, send your arrow here.... Here, alight with a heart's flame, This fortress you see here is not small.“ As one reads further, one finds that the burning love is directed towards the Eucharist: „ Jesus does fool our senses, in the guise of the Hpst that contains Love and the gate to Salvation.“ In another cantata, the Virgin Mary is compared with the sirens of mythology: the sirens are portrayed wrecking the ship and drowning the sailor, while the Virgin is venerated as one who guides the ship safely into habor.
These cantatas are very well performed, with good sound. The liner notes, while not always perfectly clear, probably because of translation problems, are still good; and there are tests with translations
Magdalena Kožená
Bach Arias
Marc Niubó
Harmonie 11/1997
Když se letos na jaře objevila tato nahrávka v obchodech, vzbudila ihned zájem a nadšení v řadách příznivců staré hudby a zvláště mezi mladou generací. Jedná se skutečně o významnou událost v hudebním světě a bylo by proto neodpustitelné, kdyby se jí na těchto stranách nevěnoval pozornost přesto, že již v době jejího uvedení na trh byl v Harmonii otištěn rozhovor s hlavní interpretkou Magdalenou Koženou a první hodnocení disku.
Nahrávka obsahuje deset árií z kantát J. S. Bacha a čtyři árie z jeho větších děl: z Magnificat, Pašijí podle sv. Jana a sv. Matouše a ze Mše h moll. Takto se podařilo sestavit výběr přitažlivý pro širší okruh posluchačů, který však i čistě hudebně je velmi zajímavý. Přestože většina těchto kompozic vznikla v rozmezi deseti let (1725 - 35) v Lipsku, jsou velmi rozmanité, jak dokládá jejich obsazení ("triové" či orchestrální), střídající různé nástrojové kombinace (barokní zobcové i příčné flétny, barokní hoboje ad.), tak i melodika, leckdy překvapující harmonie a vůbec celkový hudební charakter. Všechny árie jsou kompozicemi takové kvality, že vskutku mohou být uváděny samostatně, aniž by byla ohrožena jejich hudební působivost. Nemalou zásluhu na tom samozřejmě má i jejich interpretace. Mnozí si již zvykli na vysokou úroveň pěvecké techniky Magdaleny Kožené, na její pečlivé nastudování repertoáru a možná někteří i na její kouzelný, vyjímečný hlas. Přesto se jistě jen stěží ubránili obdivu při poslechu jejího bachovského CD. Není zde jediného místa, které by se zdálo být pro zpěvačku nějak problematické či pěvecky obtížné. Vše je přednášeno s přehledem a lehkostí, přestože některé árie vskutku náročné jsou. Pěvecká virtuozita vyniká zejména v krásných zřetelných koloraturách, v rozmanitých ozdobách - opět jemných a zcela čitelných - jakož i v početných obtížných intonačních skocích. Zvláště ohromující (alespoň pro zpěváky) jsou výšky těchto skoků, které jsou podle potřeby (resp. logiky hudební fráze) často krásně staženy do piana. Hlas zní ve všech polohách měkce a plně, září a hladí, a to jsem ještě neuvedl, že se jedná o árie sopránové i altové!
Zpěvačku doprovází dnes nejproslulejší český soubor na dobové nástroje, Musica Florea, která sdružuje naše nejlepší síly v tomto oboru, pod vedením Marka Štryncla. Je partnerem na úrovni, který již snese srovnání se známými zahraničními ansámbly, ač před sebou ještě má kus cesty k dosažení špičkové úrovně. Nesouhlas ve mně vyvolal pouze zvuk přirozeného rohu. Jsem si vědom charakteristik a intonačních obtížností tohoto nástroje, ale jeho tón nemusel být až tolik "rozpláclý". Pravda, vnáší to jisté osvěžení, ale to myslím nebylo skladatelovým úmyslem. Splývání hlasu zpěvačky s barvami ostatních nástrojů, jmenovitě fléten, je jedinečné. Hudební jednota hlasu a nástrojů, přirozená krása zpěvu, který je zcela ve službách hudby, nejsou zdaleka tak automatické, jak by se při poslechu této nahrávky mohlo zdát. Těžko vyzdvihnout jednu skladbu nad jiné, snad každá má své osobité kouzlo. Jedním z největších překvapení byla pro mne árie Wenn kömmt der Tag, an dem wir ziehen z kantáty č. 70. Prostý, ale čarokrásný nápěv na mne působí, jako by byl mnohem staršího původu, nemohu to Bachovi ale nijak dokázat. Velmi silně na mne zpěvačka zapůsobila svým projevem v árii z Janových pašijí (Zerfliesse, mein Herze, in Fluten der Zähren). Jemné ponoření se do tónu na slovo "Herze", modelace všech frází, barevné kontrasty vznikající mezi "i" a "e" na jedné straně a "o" ve slovech "Not" a "tot" na druhé, odtahy, zejména na slovo "Ehre" v části "da capo", to vše jsou skvosty již samy o sobě. Krásu árie velmi umocňuji jemné flétny a violoncello, jež zde promlouvá tónem plným vášnivé bolesti. Mohu-li hodnotit úroveň celého projektu, pak je podle mého soudu výtečná. Jen v některých skladbách (např. č. 1, 13) bych uvítal výraznější frázování, např. synkopová figurka, typická pro č. 13 (Kommt, ihr angefochtnen Sünder) by mohla být více využita a "prodána", jakož i jiná místa. V této árii jsou také drobné nesrovnalosti v artikulaci sólové flétny (popř. houslí) a zpěvu, jež plynou z "podložení" textu. Problém obsažený již v partituře (viz kritické vydání NBA) však vyřešili interpreti velmi dobře ve prospěch přirozenosti slovního přízvuku. Má poznámka o frázování instrumentů se trochu týká i zpěvu. V některých áriích by - podle mého soudu - bylo vhodné, kdyby se hlas o něco více rozhořel vnitřním plamenem, vytvořil silnější "afekt". Tím nechci říci, že by árie postrádaly výraz, naopak, většina z nich si získá posluchače hned s prvními tóny, ale v některých případech (např. v č. 10) bych ještě přidal. Možná to je otázka celkového přístupu k těmto skladbám a interpreti se obávali, že by mohl být narušen charakter a duchovní rozměr árií. Má výtka se však týká spíše detailů a míry než celkového pojetí, neboť árie mají značnou působivost. Tuto nahrávku však nelze hodnotit jen z hlediska absolutního uměleckého výkonu. Ne všichni čtenáři možná ví, že zpěvačka i instrumentalisté patří k naší nejmladší umělecké generaci (věkový průměr 25 let!). Zde se svým způsobem projevují další plody práce interpretů - zakladatelů staré hudby u nás, na vyšší úrovni se konečně zúročuje to, co profesor Venhoda a další u nás začínali. Podobně i z hlediska pěstování díla J. S. Bacha v našich zemích se jedná o významný precedens. Kantáty patří - zcela logicky - k nejméně známým dílům tohoto mistra a nahrávka dokazuje, kolik krásy nám zůstává takto ukryto. Je potřeba pochválit i dramaturgii disku, neboť se podařilo sestavit sled jakoby s vnitřním vývojem, s působivými kontrasty. Snad jen závěr je příliš "lehký".
Po opakovaném poslechu jsem zaznamenal proměny v snímání zvuku, rozdíl mezi některými áriemi s komornějším obsazením a s celým orchestrem. A když už jsem u těchto "vedlejších" parametrů, domnívám se, že namísto problematiky datace jednotlivých děl mohla být věnována v průvodním slově větší pozornost vlastnímu zhudebnění vybraných árií. Posledním kontextem, ve kterém je záhodno výkon mladé zpěvačky hodnotit, je pěvecké umění v českých zemích. Značná techncká vyzrálost ve spojení s přirozeným, kultivovaným projevem zcela ve službě hudby opravdu nejsou typických úkazem, který byl po zásluze oceněn absolutním vítězstvím na salcburské mozartovské soutěži. A tak jedno troufalé přání na závěr: prosím více takových hlasů a zážitků z hudby!
Jan Dismas Zelenka
Missa Sanctissimae Trinitatis
Michaela Freemanová
Harmonie 3/1995
Missa Santissimae Trinitatis patří k vrcholným kompozicím posledního desetiletí života Jana Dismase Zelenky (1679 - 1745). Velmi stručně řečeno jde o dílo pozoruhodné jak co do myšlenkové hloubky a způsobu zpracování liturgické textové předlohy, tak svou mimořádnou čistě hudební krásou. Domácích zelenkovských nahrávek u nás existuje stále ještě velmi málo - přestože se jedná o jednoho z největších českých skladatelů vůbec. O to více si Studio Matouš, které ostatně vesměs sahá po autorech a titulech spíše pozoruhodných než právě osvědčených (a tím i opotřebovaných), zaslouží za svého v krátké době již druhého Zelenku přinejmenším uznání.
Nahrávka Missy Santissimae Trinitatis však není jen záznamem jednoho ze Zelenkových chef d' oeuvres. Stejně sympatické jako výběr skladatele a díla tu je i interpretační nasazení. Posluchač, který sleduje scénu provádění starší hudby u nás v posledních letech, ví, že většina sólistů, sboristů a instrumentalistů je nebo někdy byla členy, eventuálně i zakladateli některého z předních českých a slovenských ansámblů dobových nástrojů (s vyjímkou hobojistů a hráče na chalumeau - lze předpokládat, že všichni tři jsou studenty basilejské Scholy Cantorum). Za mnohé vděčí svému členství v souboru Musica antiqua Praha a vedení Pavla Klikara i dirigent Marek Štryncl (mimo jiné talentovaný cellista s vyhraněným zájmem o gambu). Za svou skutečně kratičkou uměleckou kariéru (dvacítku překročil teprve nedávno) toho stihl hodně - včetně založení souboru Musica Florea, působícího při konzervatoři v Teplicích od roku 1992. Své na naše poměry velmi bohaté zkušenosti s historicky poučenou interpretací starší hudby promítl do zvukového záznamu, který je technicky kvalitní a především umělecky přesvědčivý; je zřejmé, že zpěváci na rozdíl od naprosté většiny našich sólistů a sborů dobře rozumějí smyslu a významu textu a že instrumentalisté perfektně ovládají finesy barokního frázování.
Doplněna stručnou, ale dobře zpracovanou trojjazyčnou legendou (text Jany Vojtěškové, krátká informace o souboru, delší a podstatná o nástrojích - mj. i z dílen našich současných výrobců), ozdobena na obalu i disku reprodukcí Brandelova "Korunování Panny Marie" z roku 1711 (Praha, sv. Jakub), je nahrávka Zelenkovy Missy Sanctae Trinitatis bezpochyby jedním z nejpříjemnějších překvapení domácí produkce vůbec. Po všech stránkách je vskutku sličná; nedávám-li jí dnes plný počet bodů, pak především proto, že z této strany očekávám v budoucnu ještě o hodně víc.
